Velikonoční zastavení

Mohu u sebe změnit to, co si přeje ten druhý? Nemohu změnit druhého tak, aby byl podle mých představ.

Je neděle, odpoledne. Jsem v kuchyni a přenáším mokré oblečení. Za sebou mám celý den.

Ráno začalo hezky – společná snídaně, klid, pocit, že jsme spolu. Vaření mě bavilo.

Pak se to rozjelo.

Vypravit děti, vracet je k úkolům, uklidit věci po přespávačce sestřenice.

Myčka, polévka, druhé jídlo.

Další myčka.

Věci z procházky na Kyčeru – mokré, zablácené, boty, prádlo.

Pytle se zeminou, třídění cibule, chystání věcí na Velikonoce.

Už toho na mě bylo dost.

Cítila jsem únavu.

A pak se za dětmi zavřely dveře.

Zůstali jsme doma sami.

Těšila jsem se.

Že si tu chvíli spolu užijeme.

Jenže Petr se pohupoval v zahradním lehátku.

Chvíli mobil. Pak angličtina. Slunce, klid, jeho svět.

nádech – výdech

Hlavně klid, nevytvářej tlak, ať chce přijít sám, v pohodě. Mě také nikdo nenutí, dělám to, protože chci, protože mě baví pečovat.

A já stála v kuchyni a měla chuť říct:

"Pojď, nejdřív uděláme, co je potřeba, a pak budeme spolu."

Chtěla jsem, aby mi ubylo práce. Abych v tom nebyla sama.

Zároveň jsem ale viděla, že on má chuť jen tak být. Sedět na sluníčku. Odpočívat.

A já jsem vlastně chtěla taky. Jít na zahradu, opalovat se, sázení bylin, být venku. Už jenom dodělám tu polévku, dodělám ten hovězí vývar, zapnu tu 3. myčku, už jenom… třídím cibuli.

A v tom se to stalo.

Petr přijde za mnou. Podívá se na mě a zeptá se: "Jak se máš?"

V té chvíli se všechno zpomalí. Odložím, co mám v rukou. Otočím se k němu. Objímám ho. 

A říkám: "Mám se dobře."

A opravdu to tak cítím.

Protože v té větě je toho pro mě hodně. Je to moment, kdy má o mě zájem jako o člověka. O mé vnitřní prožívání.

Cítím vděčnost. 

Za tu chvíli.

Za to, že jsme se potkali.

Ne v úkolech.

Ale jako muž a žena.

A vím, že to není samozřejmé.

Je v tom včerejšek, kdy neodjel sám na kolo.

Je v tom ranní blízkost.

Jsou v tom hory, kolo, bowling, divadlo, rodina, tvoření, pomlázky, zahrada.

Všechno, co jsme do sebe v těch dnech vložili.

A právě díky tomu, v obyčejné neděli, mezi únavou a prací, vznikl tenhle tichý okamžik.

Setkání.