Pohádka o starém muži, soudci a mudrci

Kdysi dávno žil daleko v horách jeden starý muž. Žil spokojeně se svou ženou v malé chaloupce u lesa a každý den chodil ke studánce pro vodu. Za tu dobu, co tam chodil, cestu důvěrně znal. Přesto každý den pozorně naslouchal zvukům lesa, pozoroval měnící se přírodu, cítil vítr ve vlasech i kapky deště na tváři, když zrovna pršelo. Jindy se nechával hladit paprsky slunce a vyhříval se v jeho teple. V zimě cítil chlad a obdivoval krásy sněhu, o to víc si pak vážil tepla domácího krbu.

S přibývajícím věkem však pro něho cesty ke studánce s těžkým vědrem byly čím dál tím náročnější. Zdálo se, že už vědro ani neunese. Jednoho dne cestou domů od studánky potkal soudce, který se na něj podíval a říká: "Jak už jsi starý."

V ten moment se muž začal cítit opravdu špatně. Došlo mu, že už vážně není nejmladší, vědro v jeho rukou se najednou zdálo těžší než dřív a záda bolavější. Vzápětí však potkal na své cestě lesem mudrce, který mu povídá: "V tom, že už neuneseš své vědro, je ukrytý dar vědění." Jen to dořekl, moudrý muž zmizel. Starci jeho slova stále zněla v uších. Přemýšlel o tom, co tím měl mudrc na mysli. Jaké vědění?

Když potom seděl doma u večeře se svou ženou, díval se na ni a zaujaly ho její náušnice. Uvědomil si, že když bude nosit vodu ve dvou menších vědrech, bude to pro něho snazší a zvládne to mnohem lépe. Druhý den se tedy vydal pro vodu se dvěma menšími vědry. Znovu přitom potkal soudce a ten mu říká: "To je hrozné, že musíš chodit pro vodu stále sám a nikdo ti nepomůže, to od druhých není hezké..." Starý muž se po těch slovech cítil hrozně osaměle. Dostal také trochu zlost na druhé.

O chvíli později pak potkal v lese mudrce a ten povídá: "To, že stále chodíš pro vodu, ti dává další dar. Dar síly." Starý muž přemýšlel o jeho slovech. Když pak doma štípal dříví, došlo mu to. Cítil, jak má silné ruce a práce mu šla dobře od ruky. Byl na sebe hrdý a jeho nálada se zlepšila. 

Další den se opět vydal ke studánce pro vodu. I tentokrát potkal v lese soudce a ten mu říká: "To je ale velmi nepříjemné, že je studánka tak daleko." Starý muž se opět cítil špatně. Ano, studánka by mohla být o něco blíž, uvažoval. Jak tak šel lesem zahloubaný do svých úvah, potkal mudrce, který mu říká: "Nošení vody ze studánky v sobě skrývá ještě jeden dar. Je to inspirace."

Stařec přemýšlel, co tím mudrc asi myslel, příliš moudrý však z toho nebyl. Navíc se zhoršil jeho zdravotní stav a nemohl již chodit pro vodu sám. To ho nakonec přivedlo na myšlenku poprosit o pomoc svého vnuka. I on pro svou rodinu potřeboval pitnou vodu, a tak začal chodit ke studánce se svým dědou. Pro oba to byla nová a inspirativní zkušenost a starý muž se radoval ze společnosti svého vnuka. Cesta jim lépe ubíhala, vnuk pomáhal dědovi s nošením věder a děda se s vnukem mohl podělit o své životní zkušenosti.

Cestou ke studánce pak vnukovi vyprávěl i tento příběh... příběh o soudci a mudrci. Soudci, který stále soudí. Sebe, druhé i okolnosti. A mudrci, který má tři dary. Dar vědění, síly a inspirace.

A na nás je rozhodnutí, kterému z nich chceme naslouchat.